Konec nebo nový začátek?

Dneska to bude takové skoro vánoční, máme za sebou totiž poslední společnou svatbu a tak nějak cítíme, že je čas všechno zrekapitulovat, podobně jako se to dělává koncem roku. Nicméně nebudu se vracet k poslední sezóně, ale vezmu to pěkně zeširoka. Několik let jsme si mysleli, že společné focení svateb vždycky nějak skloubíme s rodinným životem. Nebyli bychom jediní, kteří mají děti a fotí vesele svatby jako manželé, sami máme ve světě naše inspirující svatební fotografy, kteří jsou na tom podobně. Bohužel se ale realita ukázala trochu jiná, než jsme si ji představovali. Poslední roky byly neskutečně náročné, pořád někde na cestách a věčně nevyspalí, společný rodinný život skoro neexistoval a uznali jsme, že je to špatně. Pracovní stránku jsme si sice užívali obrovsky, ale když pak vidíme doma našeho Ondru, který nám roste před očima, je nám z toho tak trochu smutno. Dodnes pamatujeme, jak jsme se zhruba před rokem bavili s jedním naším kolegou ze svatebního oboru, který do své práce dává neskutečně množství sil, lásky a sebe samotného. Když jsme se dostali k tématu rodina vs práce najednou jsme viděli, že má slzy v očích a uvědomili jsme si, že jsme na tom stejně. Celá ta bublina, kterou všichni tvoříme na sociálních sítích, kde je všechno super, jak vypadáme navenek, je pořád jenom povrch toho, co je uvnitř. Je super, že můžeme dělat to, co nás baví, ale nakonec je to jenom práce, která nám má ve výsledku dovolit si trochu užít život s našimi nejbližšími. A pokud tahle část trpí, nejde to dál věčně.

Proto, když jsme věděli, že chceme další mimčo, tak jsme se rozhodli, že jeden z nás s focením prozatím skončí, aby se mohl naplno věnovat rodině, zatímco ten druhý se bude věnovat práci dál naplno, pokračovat v tom, co jsme začali, a to, kam směřujeme, aby zůstalo zachováno tak, jak jsme na tom společně makali. Kdo z nás bude pokračovat v jaké roli, tipujeme, víte (pro ty z vás, kdo k nám na blog zavítali poprvé….. projdetě minulé články, určitě se to dozvíte;)

Máme za sebou 5 svatebních sezón, na jejichž začátku jsme toho víc neznali než znali, ale od začátku jsme do toho šli naplno. Měli jsme oba fulltime zaměstnání a dali jsme si za cíl, že pokud se nebudeme schopni jako svatební fotografové postavit na vlastní nohy během pěti let, tak že to zabalíme. Nakonec se nám to ale povedlo za dva a půl roku a my se vydali do pro nás neprobádaných vod života na volné noze. 2x jsme se přestěhovali, jedenkrát to stěhování bylo radostnější, v druhém případě víc na sílu. Vyfotili jsme hrubým odhadem kolem 600tis fotek, 100 svateb, malých focení jsme udělali nespočetně a vyměnili jsme 3 ateliéry. Vždycky jsme stáli při sobě a šli si za tím, že svatební focení není jenom od obřadu do hostiny, případně od příprav do prvního tance. Všechno jsme směřovali k tomu, že svatby se mají prožít naplno od rána do rána. Teprve když zachytíme i to taneční veselí, tak jsme opravdu spokojení, protože je to tam prostě celé. Vždycky jsme věřili, že teprve večer se naplno projeví síla kamarádů, které máte na svatbách a kteří se probudí a začnou ji naplno prožívat. Propracovávali jsme se k tomu pomalu, ale věděli jsme, že tohle je to, co chceme dělat. Nestoustřeďovat se jenom na nevěstu a ženicha, ale jít mezi všechny lidi a bavit se s nimi. Neřešili jsme, jak to dělají jiní, protože jsme věděli, že to chceme dělat podle sebe, jak nás to baví a jak cítíme, že to máme dělat. Chtěli jsme od začátku dělat fotky, že kterých budete mít radost a na kterých vám to bude obrovsky slušet, fotky, které vás dostanou do kolen a které nebudete čekat. Vždycky jsme si říkali, že musíme udělat takové kousky, které překonají to, co čekáte, protože přesně to bychom chtěli my sami. Sami jsme kolikrát stáli za foťákem a vnímali tu neskutečnou krásu, kterou máme přes sebou. Spojení: „To je boží.“, se tak nějak zažilo do naší každodenní práce, protože jsme si zvykli překonávat pravidělně sami sebe a pokaždé se aspoň o kousek posunout dál. Naučili jsme se být rádi za překážky, protože nás pokaždé učily něco nového a zkoušely nás a naše limity. Příšerné počasí, nefotogenické prostory, ukrutně málo času, tohle všechno nás vždycky nutilo vylézt z naší komfortní zóny a přijít s něčím, co nás samotné nakopne zase někam dál. Užívali jsme si to všechno naplno a jsme moc rádi, že jsme došli tam, kde jsme teď. Ani ve snu by nás před pěti lety nenapadlo, že budeme svatební fotky a všechno okolo dělat tak, jak to děláme. Ale jako u všeho, stačí mít svůj sen a jít si za tím.

A takhle teď končíme po pěti letech to společné focení. Na jednu stranu je nám to líto, na stranu druhou víme, že to není napořád a že nám to dá možnost stmelit to, co máme doma, bychom za pár let mohli pokračovat zase společně. Nicméně ještě v průběhu zbytku letošního roku se můžete těšit na update webu, doplníme na něj Verču, abyste věděli, kdo že to vlastně bude fotit místo Páji. Už za sebou máme společná focení a jednu malou svatbu, takže budeme pomalu ukazovat už i společné práce. Momentální situaci bereme osobně zase jako startovní čáru k něčemu ještě lepšímu. Je toho pořád tolik, co se chceme naučit a co dělat, že se pořád cítíme jako na začátku.

Každopádně vám všem chceme poděkovat za přízeň, za sledování, pomoc, doporučování, společně strávené chvíle, za nadšené zpětné vazby, ale i kritické hlasy. Díky vám všem jsme si ty pracovní společné chvíle mohli užít naplno, mohli jsme s vámi zpívat a tančit ve tři ráno, kdy už zpravidla zbývalo jen pár nejvěrnějších, mohli jsme s vámi potají za foťákem brečet, když to prostě nešlo jinak a smát se, když byla příležitost. Užívali jsme si vzájemné pohledy, kdy se stačí podívat jeden na druhého a prostě víte, že je všechno v pořádku, a zároveň jsme byli rádi, že máme vedle sebe toho druhého, když se něco nedařilo.

Takže takhle za nás. Chtěli jsme se o to podělit. Nicméně můžete mrknout, jakou svatbou že jsme to naše společné působení zakončili, ani tentokrát jsme nebyli ochuzeni o smích, pláč, radost a trochu toho blbnutí na parketu.

Mějte se krásně a užívejte víkend.

Vaši svatební fotografové

Jindřich a Pavla